Milan Holub, Sarajevo

Národní knihovna v Mělníku pořádala prezentaci autorů, čí jméno nějakým způsobem souvisí s tímto zajímavým a dřevním městem. Byla to příležitost představit knihu Sarajevo, napsanou perem pana Milana Holuba. 

Knihu mi před časem přinesl sám autor a na mě silně zapůsobila.

Jednou k mému stolu, v spolku Jugoslávců – Lastavica, přisedl pán Milan Holub a málem beze slov na stul položil tuto knihu. Jenom titul stačil, aby ve mně vyvolal obrovskou zvědavost co je to za pana, který píše o Sarajevu, městu mého narození.

K tomu přidal svoji navštívenku a já jenom zírala. Hlavou se mi honilo spousta myšlenek. Pan se zabývá něčím kolem fotbalu a já o fotbalu vím jenom že se hraje takovým koženým míčem a je velmi populární všude ve světě. Dokonce znám, že jeden z velmi známých fotbalistu Edin Džeko je také ze Sarajeva. A co dál? O čem může byt tato kniha, asi o fotbalském klubu Sarajevo. 

Právě jsem se chystala říct jak to není čtení pro mě ale, všimla jsem si fotografii na které se v parku pod oknem mé kanceláře hrají šachy!  Šachy také neumím! A co dál.

 

Abych nebila za blbou blondýnu, knihu jsem s poděkováním vzala a slíbila, že ji prečtu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zavřela přečtenou knihu!

 

Ne jenom, že jsem objevila českého J.D. Salingera, mistra psaného slova, ale také člověka, který mistrně pluje záhadami města mého narození.

 

 Sarajevo je město na úpatí bosenských hor. I přesto, že to nikdy nebude ani Pařiž, ani Berlin, ani Videň ani Praha, je to město které se ve 20. století víc krát zapsalo do pověsti.  

Tam nám zabili Ferinanda, tam se odehrly ZOH 84, tam vypukla válka – neuvěřitelná událnost pro moderní dějiny Evropy. V roce  97 dokud byl na navštěvě Sarajevu, byl spahán politický atentat na Václava Klause. 

V Sarajevu se narodili ili žili významný umělci jako je nobelovac Ivo Andić a vyznamný režiser Emir Kusturica.

To město v kterém se mísi ne jenom kultura, ale i architektura ještě od starořímských dob do dneška je velkou záhadou. 

Skoro 500 let tam dominovali Osmane a zanechali nesmazatelní stopy, potom se snažilo Sarajevo předělat dle obrazu tehdejší Evropy Rakouskouhersko, po nich jugoslavské království, socialistická Jugoslavia a dnes Sarajevo žije a nebo odumíra v rámci B a H.

Když říkám že odumírá, myslím na záhadnou atmosféru města a jejích obyvatel.

Návštěvník ví své. Myslí si že zažil dotek dvou kultur, které přetrvávají vedle sobě a ani není vědom zvlaštní mentalty Sarajevanů kteří v sobě vrství a zachovávají veškerou minulost, opečovávaji ji pro případ, že se některá znovu vrátí. 

Všechno co se tam děje, pretrvává, a pořád se násobí. Proto není snadné porozumět Sarajevané. I když pro Vás otevřou přátelskou náruč, snadno pochopíte že jsou pořád nepřistupný a nevisvětitelně záhadný v své složité povaze.

 

Neumím šachy, ale cítím, že tato kniha sleduje logiku přemyšlení člověka, který šachy hraje.

Listujeme knihou a jako bychom před sebou mněli krabici s fotografiemi a náhodou se nám  vysypaly na stul. To jsou fotografie málo nám známého světa. Tušíme, snažíme se rozlousknout, ale tajemství tam pořád zůstává.

 

Holub se spisovatelem, který viděl mnoho, zažil dost, a proto se na věci dívá s patřičné dálky, a právě toto mu umožnuje zaostřit na toto nejdůležitější.

 

Pochyboval se městem, které dlouho vonělo na krev, kde jsou stopy po krve dost viditelné ale v jeho větách nikdy nenajdete poznámku o konkrétní události, všechno vysvětluje asociací, něčím, co nese silnou emoci a symboliku.

 

Když popisuje divadelní hry, vlastně se zabývá podvědomím člověka, který se stává někým, co nikdy nebyl a ani bi se nim nestal, kdyby to válka z něho ne udělala. 

V necelých 130 stránek, čtenář zažije ne jenom dramatické osudy tamních obyvatel, který se snaží, v úpatí bosenských hor žít životem současného moderního člověka, čí emoční síla je nade vším co takový život nese.